Apatie
"Destinny.."
"Už to nebude bolet, slibuju.."
"Cokoliv?"
Ulicí postava zkrvená tiše postupuje,
maskuje a vybírá si oběti.
Stála tam. Rozhlížela se po okolí. Utřela si pusu a začala chodit. Z místa na místo. Padl jsi jí do oka. Nebyl jsi první. Ale to teď není podstatné. Přistoupila blíž. Byla krásná. Nevinná. Modré oči, blond vlasy. Neseděla ti ta rudá rtěnka? A kdo říkal, že to byla rtěnka? Dlouhý černý kabát. Co asi schovával? Řekl by jsi, že ti jde o život?
Pohlédla ti do očí. Naskočila ti husí kůže. Měl jsi nepříjemný pocit.
"Promiň, ale nevíš kolik je hodin?", zeptala se.
"Jo jasně….za deset minut půl dvanáctý..", usmál ses.
"Aha, díky..", změřila si tě a odešla. Věděl jsi, že jí vidíš naposled, tak proč si za ní šel? Třeba bys dopadnul jinak.
"Jdeš za mnou už přes půl hodiny..", řekla, když se najednou zastavila a otočila na tebe. Bylo ti divné, že se tě nebojí? Myslel sis, že nemá důvod? A ty ses jí nebál??
"Promiň.., mě se nemusíš bát..", mluvil jsi přesvědčivě. Musela se zasmát.
"A mám důvod se tě bát?", zarazil ses. Měl si možnost uniknout. Ale ne. Zůstal jsi.
"Je pozdě, můžeš si o mě myslet cokoliv..", na chvilku se ti zdálo, že se zarazila? A víš, že sváděla boj sama se sebou? Všechno kvůli tobě. Proč tam stojíš?
"Cokoliv?", zasmála se. Nepřirozeně zvonivý, pichlavý smích.
"Jsem Thomas..", představil ses. Zase ti byla o něco blíž. Tyhle informace pro tebe tak nepodstatné, pro ní právě naopak.
"Destinny..", a jaká je tvoje strategie??
"Zvláštní jméno..", podivil ses. Tušil jsi vůbec, že je to tvůj osud?
***
"Kde jsi byla?", zeptal ses, jakmile otevřela dveře a vešla do bytu.
"Venku..", odpověděla. Neměla náladu, něco ti vysvětlovat. Už jsi nebyl takový, jako když tě potkala. Teď jsi ji dopaloval. Docházejí ti, už konečně, souvislosti?
"Do čtyř ráno?", měla schované ruce. A každou minutou byla vyčerpanější a vyčerpanější. A to ještě měla udělat tolik věcí…
"Já ti říkám, že se budeš vracet dřív, nebo mi dáš aspoň o sobě vědět..", podívala se ti do očí. Ještě než jsi ji obejmul, stačila se vzpamatovat. Už nebyla vyčerpaná. Čím to asi bylo??
"Mám o tebe strach…"
***
Týra, svírá v ústech špína.
Týra, svírá tvůj dech sevřenej v zajetí.
Je to v nás, nepropásni ani zlomek malou chvíli,
jeden pohled do očí.
Hladová zamotá ti tělo do pavoučích sítí,
usneš v její náručí.
"Prosím, ne!", rozkřikl se pohledný mladík, tolik podobný tobě. Neposlouchala ho. Tiskla ho k sobě víc a víc, dokud si nebyla jistá, že už jí nebude klást žádný odpor. Jeho ruka klesla bezvládně podél jejího, do krve zbarveného, těla.
"Promiň, ale musím z něčeho žít..", řekla na svoji obhajobu. Bylo jí to líto, ale nemohla jinak. Jednou se tak narodila, tak tak musí žít.
"Už to nebude bolet, slibuju..", položila ho do předem připravených sítí a začala omotávat.Tak, co tomu řekneš teď? Pořád nic? Jak chceš, přesvědč se sám.
***
Marnivá, marnivá apatie v nás,
do duše ti semena zaseje.
Marnivá, marnivá apatie v nás,
zarostou kořeny nepokoje.
"Seš zrůda…", při pohledu na ní se ti dělalo zle.Už to nebyla ta krásná modrooká blondýnka, ale nenasytná bestie sužována svým osudem.
"Já že jsem zrůda? Kolikrát jsem ti říkala, že se mnou nemůžeš zůstat?", měla pravdu, několikrát tě varovala. Někdy to přít muselo.
"Nemyslel jsem si..-", zarazila tě.
"Co? Že to myslím vážně? Ohoo, jaké to překvapivé zjištění, že?", začala se svlékat.
"A tohle myslíš vážně?", řekl s obavami v hlase.
"Naprosto..", skelné oči, přešla po pokoji a zamkla dveře.
"Nebude to bolet..", šla k tobě.
"Nepřibližuj se ke mně!", vykřikl jsi. Tak, konečně jsi to pochopil?
"Je mi to líto…", opravdu, po tvářích jí tekly slzy. Přesto tě shodila do pavučin. Ať jsi se snažil bojovat, bránit a nevzdával ses, měla převahu. Naposledy se na tebe podívala očima, do kterých ses zamiloval. Pak tě začala svírat čím dál tím pevněji. Tvůj dech se pomalu tišil.
"Proč mi to děláš?", podíval ses na ní. Tohle byl ten okamžik. Povolila. Rychle jsi vytáhl zapalovač a propálil se pavučinami. Zaznamenala to, už zase přidávala na síle.
"Já to použiju..!", varoval jsi ji. Neposlechla tě. Šla přímo k tobě. Šáhl jsi do šuplíku, vytáhl atthame..
Pochopení studna vysychá,
plamen ji spaluje,
izoluje zas o krok blíž jsme k zániku.
"Nenuť mě..", najednou se zastavila.
"Prosím..", podívala se na tebe s prosbou v očích. Nechápal jsi. Vytrhla ti atthame a bodla se do srdce, tedy, do místa kde by měla mít srdce. Ozářil tě jasný rudý plamen. Bylo to jasné…Zabila se a našla klid nejen ona, ale i její oběti a to díky tobě.
Pochopil jsi…